☼LadyKopřivA☼

Pro jednou napíšu pár řádků z oboru, kterému jsem se učila na VŠ deset let – a který jsem z mnoha důvodů letošního podzimu opustila.

Není to oblast, které by se běžně lidé věnovali, a proto se některé poznatky, které se tu vynasnažím shrnout, mohou hodit. Navíc všechny souvislosti uvedené v tomhle článku jsou zcela nekonvenční a málokterou osobností z oboru by byly akceptovatelné. Svým pojetím propojujícím obory jsem se tím pádem zpravidla dostávala do „slepé uličky“ nepřijetí ze strany publika.

Během studia jsem byla velmi zdeptána chápáním ekonomiky jako souhry předvídatelných faktorů – které pro potřeby modelu bylo nutno dále zjednodušovat. Příklad? Očekávání, že chci-li si koupit pračku, budu se jako spotřebitel zajímat o inflaci, případně o to, jaký inflační cíl vyhlašuje centrální banka.

Ale přitom v reálném prostředí je mi jako spotřebiteli v moderním demokratickém státě inflace úplně u zádi, když potřebuju pračku. Přece to nebudu šudlat v ruce. Budu se zajímat o slevy, akce a hodnocení uživatelů – ne o inflaci. Tak jedná každý, koho znám. O inflaci se mohou zajímat velcí odběratelé, stejně jako o pohybující se kurz měny. Velkoobchodní cena sle s maloobchodními akcemi a slevami zpravidla příliš nesouvisí.

Je to jen jeden příklad – klasicky pracuje ekonomie s množinou obdobných rigidních konceptů jednání.

Nakonec se vizionářům podařilo do ekonomie začlenit behaviorismus. Nutno dodat, že tento přístup byl zprvu ostatními ekonomy vysmíván. Téma ale přesahuje rámec článku, ráda bych se věnovala jiné otázce:

Hnána výše zmíněnou frustrací, došla jsem k závěru, že ekonomika je systém tokový (založený na bázi toku zdrojů, tj. na bázi pohybu zdrojů v čase, ne však přísně cyklicky), explicitně ovlivňovaný externími i interními faktory, které jsou nepředvídatelné (v mnoha ohledech nahodilé) a jejichž dopady také nelze s jistotou určit. A jelikož dodnes přičleňuji ekonomii mezi vědy podobné sociologii a managementu, hledala jsem podobnost s vědou, která je mému srdci blízká a rozumu daleko snáze přístupná – s biologií. Došla jsem k závěru, že ekonomika státu se podobá složitým systémům v přírodě – ekosystémům.

To je na delší disputaci, a jelikož se jedná o filozofickou otázku, její řešení zde by bylo nudné. Ale může to být příjemné myšlenkové cvičení. Úkol je jasný: Zkusme najít styčné body a diverzity mezi fungováním ekonomiky a fungováním ekosystému.

Provedla jsem několikrát experiment, kdy jsem různým přednášejícím předkládala různou formou představu, že se ekonomický systém podobá organickému systému. Reakce byla dvojí – buď naprosto zmatený pohled anebo „nic jsem neslyšel, pojďme na další téma“. Přesto (nebo právě proto) jsem tento svůj koncept neopustila a nyní, když už jsem pryč z oboru, si o něm mohu pindat aspoň tady. A možná to i padne na úrodnou půdu.

Studovala jsem nejprve komerční a poté centrální bankovnictví a měnovou politiku. Z toho vyplynula další zajímavá zjištění – jednak peníze dnes jsou zcela virtuální záležitost. Ještě mám nějaké ty mince a bankovky (než je zakážou), ale ani ty nemají žádnou jinou hodnotu, než naši důvěru. Peníze nejsou emitovány (vydávány) jen centrální bankou – ta spravuje oběživo. Jsou emitovány i samotnými bankami, a to zcela virtuálně. Představme si, že jsme živnostník. Když si uložíme v bance tržbu, banka si ponechá nějakou procentní část jako rezervu (povinné minimální rezervy + další rezervy podle toho, jak má stanoven systém řízení rizik; ten si banka stanovuje sama a centrální banka to kontroluje). Zbytek naší tržby zahrne do prostředků, které půjčí zájemcům o úvěr. Na našem účtu je stále číslo, které odpovídá vložené částce, ale tato částka nikde není. A tomu, kdo si vezme úvěr, je připsáno virtuální číslo na účet. Vidíte tu prázdnotu? Jedinou náplní peněz je naše důvěra: že je protistrana přijme, že za ně skutečně dostaneme námi poptávané služby a zboží. To není učebnicový koncept, alébrž každodenní realita.

Ono to není z principu špatně. Naopak, vidím to pozitivně. Pokud si uvědomíme virtualitu peněz a všeobecnou nadvýrobu ve vyspělé ekonomice, můžeme vykročit (a připomene to Star Trek) na cestu k odstranění peněz. Prvním krokem je garantovaný příjem.

Ekonomický systém je experiment v reálním čase. Podmínky se mění, mění se vztahy zemí a doposud se lidstvo nikdy nenalézalo v situaci obdobné té, v jaké nyní jsou rozvinuté země. Zmínila jsem nadvýrobu – není problém vyrobit, ale prodat. Volný čas je velmi cenný. Ve volném čase ale také obvykle utrácíme peníze, a to nemusíme hned jít do lunaparku. Např. kupujeme knihy a časopisy na volný čas. A je přesto i v našich podmínkách spousta lidí, kteří jsou blízko hmotné nouze. A jiní lidé se zas trápí, protože mají extrémní pracovní nasazení a nemají volný čas. Tato zla může garantovaný příjem odstranit.

Lidská povaha je taková, že lidé zpravidla chtějí mít víc. Ne vždy, ne všichni, ale bývá to tak. A i v tomto případě – ono to není z principu špatně. Jenže snadno se to zvrhne v příčinu zla. Nicméně bez této vlastnosti bychom my, lidé, byli ještě na stromech. Inu, možná by to nebyl zas až tak negativní jev; nestala by se spousta strašných věcí, které lidstvo způsobilo. Na každý pád, tato vlastnost tu jednou je a je třeba s ní počítat.

Garantovaný příjem nemusí mít zdaleka závratné hodnoty, v jakých si ji v referendu zamítli Švýcaři.

Odstranil by však strach mnoha rodin, že na konci měsíce „nebude na složenky“. Lidé, kteří nyní rádi pracují, by rádi pracovali i s garantovaným příjmem – ale možná by si našli práci, která je bude daleko víc bavit. Měli by více volného času, v němž by utráceli peníze – a platili za zboží a služby. A co ti, kteří by nepracovali?

Zmínila jsem, že ekonomiku považuji za systém založený na tocích zdrojů.

Ekosystém, ve kterém se zdroje rychle „otáčejí“, kypí, bují, rozšiřuje se. Na solných jezerech najdeme kolonie extremofilních bakterií. Zdroje tam moc neproudí a ani to tam zrovna dvakrát nežije. Zato v pralese je voda, humus, světlo a teplo – zdroje proudí a ekosystém bují. Je také bohatý na endemity, velmi pestrý.

Lidé, kteří by dostávali garantovaný příjem a nepracovali by, by s největší pravděpodobností neseděli doma a netrávili čas pozorováním virtuálního čísla na svém kontě. Oni by ty peníze utratili. Zaplatili by výrobcům, prodejcům – za služby, za výrobky. Garantovaný příjem tím roztočí ekonomiku. A část peněz se vrátí státu v podobě spotřebních daní.

(Namísto strachu z deflace by to dalo centrální bance důvod k rozborům, jak zastavit inflaci…!)

Je tu totiž ta podivná nemožnost předvídat nahodilé jevy, na jejichž působení je průběh věcí závislý.

Možná se teď podíváte na ekonomické jevy jinýma očima. Každopádně děkuji za přečtení článku.

Vaše

LadyKopřivA

P.S. Tento článek jsem sepsala v říjnu, v listopadu se pak vyskytl na internetu rozhovor s Elonem Muskem o garantovaném příjmu, k nahlédnutí tu.