Nač je biflování aneb Co a proč se v životě učit
Při povídání s přáteli padlo zajímavé téma o tom, jak jsou i vysokoškolští studenti stále ve jhu praxe systému našeho školství, jsou zvyklí opisovat slovo od slova, učit se zpaměti, nechtějí nebo nevědí jak rozlišovat mezi podstatným a méně podstatným v rámci látky a neví, jak být kreativní v rámci práce se suchými texty. (Přednášela jsem bankovní ekonomiku a management, a tam toho šťavnatého moc není… Nemyslím si však, že je to – bráno průřezově – v jiných oborech jinak.)
Téma se netýká jen vysokoškoláků, ale všech, kteří se něčemu učí – nebo se chtějí učit – a je o to aktuálnější, že se nyní mnozí rodiče potýkají s domácí výukou svých ratolestí, nervy trpí a motivace dochází.
Takže, proč se učíme? A proč se biflujeme? A měli bychom?
Proč se učíme
Především bychom si měli uvědomit, že bytosti se učí samovolně. A tento proces je tedy zcela přirozený. Jedná se o typ růstu a probíhá na mentální bázi a na bázi zručnostní. Tj. podle toho, čemu se učíme, rozšiřujeme buď svoje vědomosti anebo zručnost. Anebo průběžně obojí. Pokud se bytost ničemu neučí, zakrňuje, jelikož protichůdnou silou působící v čase je zapomínání.
Proč se biflujeme
A to známe všichni už od základní školy – nechceme se biflovat, memorovat, učit zpaměti. Dokonce i já si na to někdy zažehrám. Ale zcela rezolutně nesouhlasím s tím, že by se člověk tímto způsobem neměl učit! Naopak se domnívám, že systém výuky ve školství, tak jak je z teoretického hlediska nastaven, je geniálně vymyšlený. Nemilý fakt, že už není adekvátně funkční, je otázka praktického chodu systému.
Pro tuto, možná popuzující, tezi mám velmi dobré důvody, ale je poněkud obtížnější je vysvětlit. Bude lépe si to ukázat na příkladu.
Chceme něco vytvořit. Co to bude? Socha, publikace, židle? Je to jedno. Zatím nic neumíme, musíme se tedy dozvědět něco o procesech a postupech, materiálu, pomůckách nebo nářadí, postupu práce a často i o bezpečnosti práce. Pak můžeme začít tvořit a dočkáme se nějakého výsledku.
Tak pojďme si s obrázkem hrát. Upravte ho podle toho, který obor nebo předmět studujete:
Co chcete umět? Co chcete dokázat?
Nezapomínejme, že odpověď typu „Chci splnit úkol/zkoušku“ patří k odpovědím bez hodnoty, pokud solidně nezodpovíme PROČ. Výsledkem našeho učení se může být i snaha o lepší osobní výkon. To je taky hodnotný výsledek.
Tady často žáci a studenti vidí problém a chtějí se učit jen to, co je zajímá. Co k tomu dodat? Citujme klasiky: „I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.“ Je to vtip a zároveň pravda. Pokud to nestačí, vzpomeňme na scénu, ve které je Mr. Bean tázán, zda Leonardo da Vinci byl americký basketbalista.
Ale trochu vážněji: Tady se dostáváme na horkou půdu, jelikož někteří lidé mají k učení odpor a velmi trpí tím, že je systém nutí se naučit alespoň nějaké kulturní základy. Proč a nač a jestli to má smysl – to je na příjemnou debatu při posezení s přáteli, ale tenhle článek je apriori určen lidem, kteří se aspoň něco málo naučit chtějí – anebo se snad dokonce učí rádi a hledají jen kapku povzbuzení.
Pokud už víte, co chete umět, tak dál: Co k tomu potřebujete? Tady vidíme, že učení je dlouhý tvůrčí proces. Biflování je jeho nedílná součást. Ať už se o postupech, pomůckách a materiálu či podkladech naučíte v hodině či přímo při práci, musíte je znát dobře, jinak utrpí váš výsledek.
Tak. A je to celé? Nechybí vám tam nic?
No, to bychom dopadli, že. To rozhodně není celé. Učíme se dál a do hry vstupují další ingredience.
V našem obrázku se dostáváme k poznatkům z historie a učíme se větší zručnosti. Pak můžeme vyrábět předeměty (anebo naším výsledkem budou texty? prezentace? služby? práce s lidmi? – je to vše možné) s odkazem, příběhem, hlubším posláním – a tím je to tak trochu lepší, než to v základu bylo.
Na tomto místě je naprosto vhodné poznamenat krásný postřeh mého lektora, že na to, aby se člověk učil, nepotřebuje nutně školu. Můžeme se učit i bez škol, knihovny jsou nám otevřeny.
Musím dodat z vlastní zkušenosti, že učit se bez školy má na člověka několik významných nároků. Především musíte vynahradit čas studiu, a to jde tím hůř, čím víc máte jiných povinností. Dále často nemáte vedení někoho, kdo už umí, aby vám poradil, když si třeba knižní zdroje protiřečí. A potom, je to dost náročné na disciplínu, jelikož učitelem jste sami sobě. Ergo, nakonec se tím můžete naučit víc, než jste měli tušení, jelikož ať už se učíte čemukoliv, ovlivní to mnohé jiné, na první pohled zcela nesouvisející sféry vašeho života.
Žák a student – produkty systému
Každá škola je taková malá továrna, vyrábějící určitý produkt. Tím produktem jsou sestavy vědomostí, znalostí a zkušeností žáků a studentů, kteří tuto školu úspěšně absolvují. Možná jste nad tím nikdy takhle nepřemýšleli, ale čím je škola víc odborně zaměřená, tím víc si musí na svém produktu dát záležet, aby měli absolventi dobré vyhlídky uplatnit se na trhu práce. Vedoucí představitelé školy se musí ptát: Co má umět náš absolvent? Co se mu bude hodit? Jaké postupy si má osvojit? – a především – Jak to zařídíme, aby se to u nás mohl naučit?
A teď je na každé instituci, jak se s tím popere. Z mého pohledu se to u nás daří někde líp, jinde hůř, ale celkově to mívá takříkajíc hlavu a patu.
Teď je potřeba se opět vrátit k otázce, proč se biflujeme. Jelikož náš systém vzdělávání je vymyšlen přibližně tímto způsobem:
Na ZŠ nechť se žáci naučí dobře číst, psát a počítat (to je nutné, aby se mohli dál vzdělávat), v přírodních vědách ať dokáží věci rozčlenit, pojmenovat, aby rozuměli abstraktnosti a pojmům jako je odlišné a společné. Poznají základy historie, kultury a také získají potřebné znalosti o tom, jak filtrovat informace a pracovat se zdroji (to zahrnuje i výpočetní techniku). O tom, jak moc bude učivo bavit, dost rozhoduj osoba učitele, jeho přístup, uváděné příklady atd. Dobrý učitel naučí i s křídou a tabulí anebo v přírodě psaním do písku. Technické vymoženosti jsou fajn, ale nejsou všespásné.
Zatímco střední školy již připravují své studenty na pracovní trh, gymnázia mají další veliké nároky na množství věcí, které se mají děti naučit, aby se připravili na další studium. Co by ale mělo být společné pro oba dva tyto typy škol – jejich absolventi by měli umět samostatně se učit, kriticky myslet a kreativně pracovat s tím, co už se dříve naučili. (A v těchto bodech bohužel praxe mnohdy selhává.)
University a vysoké školy…
…jsou odnepaměti svět sám pro sebe. A tak to má být. Studenti by se měli už automaticky umět učit samostatně a na věci se dívat kriticky. Vyučující je spíše v roli průvodce a dělí se o rady a o svoje praktické dovednosti. A dává snad i určitou inspiraci. Ovšem – především by měli zde studující bytosti mít touhu či přímo hlad po vědění, měly by mít spoustu otázek na přednášející, měly by ocenit úkoly typu esejí na rozličná témata, mělo by je bavit zamýšlet se nad věcmi a přemýšlet nad tím, jak je vymyslet nebo udělat líp nebo o tom, proč sou zrovna takhle vymyšlené…! A to, u všech bohů, se děje málo, achich…
Ergo, systém je vymyšlen dobře, jen to šikovně provést. Biflování do systému patří, je to jeden z nutných kroků. Protože bez toho, abychom si jevy pojmenovali, o nich mezi sebou nemůžeme diskutovat – a pak paradoxně nemůžeme ani diskutovat to, zda jsou pojmenované správně. Biflování a memorování je součást studia, ale žák ani student by tímto krokem neměl končit.
Všeho s mírou
Žáci na ZŠ tedy nabírají veliké množství látky memorováním a biflováním. Proč? Pro další rozvoj, jak ukazovaly i obrázky nahoře, je nutné pemzum znalostí. Nemůžete se kriticky podívat na problémy, jako je členění čeledi hvězdnicovitých, když nevíte, co je to čeleď, proč a jak je používána a čím se vyznačují hvězdnicovité. Námitka, že se ne všichni žáci budou zabývat botanickou klasifikací, u mě nezakoření. Protože by si musely už malé děti vybrat, čemu se chtějí věnovat v dospělosti, a pak by byly vzdělávány naprosto jednostranně. A i když pominu, že bychom jim sebrali možnost výběru ve starším věku, tak jednostranné vzdělání je vždy jako domeček z karet.
Tady se hodí dotknout se pojmu renesanční člověk. Ještě v renesanci bylo zmíněné pemzum znalostí tak rozsáhlé, že ho jeden člověk dokázal celé pojmout. Od 19. století se však onen jakýsi „balík znalostí lidstva“ rozrůstá exponenciální řadou v mnoha sférách, a je tedy naprosto nemožné naučit se všemu. A je to zároveň skutečně zbytečné vzhledem k možnostem on-line přístupu k informacím. Takže není na pořadu otázka, zda se biflovat, ale otázka, co přesně se dobře naučit. A o čem jen vědět, že to je.
V téhle otázce se rádi rochní ulejváci. Snaha osekat látku až na dřeň je však víc než hloupá. Určit míru informací k biflování není snadné, ale s věkem mohu říci – čím víc, tím líp. Pokud se aspoň trochu rádi učíte, nedejte se otrávit. I kdejaká blbost se časem hodí. Fakt.
Dík za přečtení i zamyšlení,
učte se s chutí a buďte spolu rádi,
s úctou Vaše
☼LK☼
