☼LadyKopřivA☼

Náhoda

Toho dne bylo krásně, červencové slunce hřálo jako bílá pec uprostřed blankytu oblohy, na němž se vznášelo jen pár nadýchaných obláčků, a suchý vzduch voněl bylinami na mezích. Chvíle jako stvořená pro výlet! Vydal jsem se nazdařbůh cestou, kterou jsem neznal – zamířil jsem směrem na samotu zvanou Pachouň v doufání, že se starou stezkou dostanu až dolů, k Jizeře.

Turistická mapa mě ujišťovala, že mohu následovat modrou značku. Sotva bych se tedy mohl ztratit! Sám sebe jsem se ptal, proč jsem se touhle trasou nevydal už někdy dřív. Vždyť všechny ostatní v okolí mám prochozené jako své boty.

Polní cesta rozježděná těžkou technikou poskytovala neomezenou zábavu pro smysly, snažící se najít nejschůdnější bod. Obdivoval jsem stará, pokroucená těla jabloní, která ji mlčenlivě vroubila. Mezi větvemi stromů se v parném dni cudně schovávaly zrající plody.

Tu se mozolnatá polňačka stočila kolem pustého svahu a samoty. Pokračovala mezi nevraživými rozvalinami bývalého dvora. Cenily zuby zdiva a pozorovaly mě střílnami oken. Byl jsem rád, když jsem měl místo konečně za zády. Pokračoval jsem k lesu a došlo mi, že s modrou značkou to nebude tak jednoznačné.

Především jsem ji tu nikde neviděl.

Přesvědčil jsem sám sebe, že jsem ji přehlédl. Polňačka se ztrácela do tmavého lesa porůstajícího svažitý terén. Husté koruny se nade mnou zavřely a na ramena mi padl chlad.

Šel jsem dál úvozní cestou, která se kroutila a točila a k mé nespokojenosti mě donutila volit na třech rozcestích. Dostal jsem se do míst, kde se po pravé ruce svažovala propast.

Šero lesa mě svíralo, vlhký vzduch těžknul pachem hlíny. Les vysokých stromů byl šedohnědý starým listím a jehličím, zástupy rovných kmenů působily monotónně. Vánek nešuměl v korunách, ba ani ptačí hlas nerozbil ticho, které se zdálo čím dál tíživější.

Vykoukl jsem na svah – možná i padesát metrů pode mnou spadal skoro kolmo, plný starého listí a vystouplých kořenů stromů, a na dno jsem stejně nedohlédl. Přemohl jsem závrať a ukročil zpět. Na protější straně úzké strže se zvedal stejně prudký a zrádný kopec.

Cesta se zdála široká sotva pro menší vůz. Sice stále klesala, ale nebyl jsem si vůbec jistý, jestli mířím správným směrem. Po levé ruce se začaly zvedat šedé pískovcové skály, obroušené zubem času. Shlížely na mě svými oblouky a prohlubněmi, jako by to byla zamračená čela a prázdné oční důlky.

Najednou jsem uslyšel z dálky zvláštní zvuk. Dusot a frkání tahounů, vrzání a klapání povozu, vše rytmicky sladěné. Přibližovalo se to odspodu po cestě. Čím víc se zvuk blížil, tím jsem byl neklidnější. Mohl to být snad nějaký trakač? Nebo historický žebřiňák? Ale co by dělal tady na tomhle proklatém místě?

Za zatáčkou se skutečně objevil koňmi tažený vůz – a ne ledajaký! Nevěřícně jsem hleděl na černý kočár, vysoký a krytý střechou. Měl velká loukoťová kola a tmavé záclony v oknech. Na kozlíku seděl kočí, opratě pevně v rukou.

Překvapeně jsem se rozhlédl, jestli tu neuvidím filmový štáb. Ale vždyť by se sem filmaři ani nevešli. Úzká cesta, nebezpečná strž a skály kolmé jako opravdové sloupy. Ani za támhleten pokroucený buk by se neschovali.

Nikdo tu nebyl, jen já a blížící se povoz.

Kam uhnout?

Nechtěl jsem se přibližovat propasti, tak jsem raději přešel na druhou stranu, přistoupil těsně ke skalní stěně a doufal, že mě vůz bezpečně mine.

Pohled mi padl na koně, kteří kočár táhli. Připadali mi podivní, velmi hubení a šlachovití, s obrovskýma očima, jejichž bělmo svítilo i na tu vzdálenost. Snad bych se byl ani nedivil, kdyby jim od nozder šla pára nebo šlehaly plameny… Nevyznám se v koních, ale takové oře jsem ještě nikdy neviděl.

Už byli docela blízko, a tu k mému znepokojení vozka koně přibrzdil a kočár zastavil těsně u mě.

Díval jsem se na muže, který se vztyčil na kozlíku, a krve by se ve mně nedořezal. Měl na sobě kostým jakési směsice stylů, možná barokní, a bílou paruku. To mě vzhledem k celkovému výjevu až tolik nepřekvapilo. Ale byl bledý jako stěna, vychrtlý a rachitický, a pohyboval se opatrně, jako by se plížil.

Slezl z kozlíku a otevřel dveře kočáru. V šeru uvnitř se zvedla postava a vstoupila do dveří; byla to žena v obřích historických šatech a s vysokou bílou parukou. Lokaj vyklopil schůdek a pomohl jí vystoupit. Zůstala ale stát na schůdku, země se nedotkla.

Její oči se zdály temné, kůže bělavá až šedá a napjatá jako pergamen. Ptal jsem se sám sebe, na co se to dívám. Mám snad nějakou vidinu?

Pozdravil jsem je – nic lepšího mě nenapadlo – ale na odpověď jsem nečekal a pomalu jsem se snažil dostat bokem okolo vozu pryč.

Žena si mě prohlédla těma zvláštníma očima a pozvedla ruku ve varovném gestu.

„Zastav se na chvíli,“ řekla zastřeným hlasem.

„Jdu jen dolů k Jizeře,“ zamumlal jsem. „Možná jsem spletl cestu…“

„Tohle je pro tebe,“ řekla a natáhla ke mně paži. Poznal jsem, že mi podává nějaký ozdobný šperk.

„To je od vás pěkné, ale já nic nechci, opravdu.“

„Vezmi si ho. Je to důležité.“

Něco mě ponouklo, abych jí přece jen vyhověl. Snad se na tu věc můžu aspoň podívat. Váhavě jsem přikročil a vzal předmět do ruky – byl to starodávný prsten s oblým tmavým kamenem, doplněným dvěma menšími po stranách. I mdlé světlo pod korunami stačilo na to, aby v nich jiskřily ohníčky.

A v tom se ozval hrozný hluk a přerval všechno kolem. Rozcupoval tu chvíli na kousky a já se tak lekl, že se mi rozbušilo srdce až v krku – vzbudil jsem se na mýtině, okolo projížděla čtyřkolka a její motor řval jako tur. Osádka vozítka se po mě ani nepodívala.

Otřepal jsem se z přestálého zmatku. Seděl jsem v mechu pod mohutným bukem, prolukou mezi větvemi na mě svítilo slunko. Musel jsem tu usnout, ale nepamatoval jsem si, kdy jsem sešel z cesty a usadil se tu. Nejspíš u jednoho z těch zatracených rozcestí. Promnul jsem si oči.

Ten sen byl tak živý!

Mátožně jsem vstal, oprášil si kalhoty, batoh přehodil přes rameno a pokračoval. Dojdu dnes vůbec k té řece?

Po modré značce nebylo nadále ani památky. Pustil jsem to z hlavy a rozhodl se prozkoumat místa, kudy jsem nikdy dřív nešel, veden jen štěstěnou. Ale přišel jsem na třetí rozcestí. Byl jsem si zcela jist, že jsem tudy už šel.

Ale to mi určitě jen tak připadá…

Zamířil jsem směrem, kde se pěšina co nejvíc svažovala.

Brzy jsem si všiml, že napravo od cesty prudce spadá sráz. Ten fakt mě zneklidnil. Podíval jsem se, kam až strž sahá; dna jsem nedohlédl.

Ocitnul jsem se jasně v místech, o kterých se mi před chvílí zdálo, když jsem usnul pod dubem.

Je to možné?

Zmocňoval se mě tísnivý pocit, ale pomalu jsem pokračoval dál.

Třeba je to dílo náhody.

Za dvěma zatáčkami se po levé ruce začaly zdvíhat zamračené jednooké pískovcové skály. Když kus ode mne zařvala sojka, nadskočil jsem jako ratlík.

Špicoval jsem uši a číhal, jestli se za další zatáčkou neobjeví kočár s přízračnými koňmi. Zároveň jsem se vnitřně snažil ujistit, že je to nesmysl.

Poznal jsem ale přesně místo, kde jsem kočár potkal. Zastavil jsem se a pár chvil si prohlížel odrolené kameny na cestě, křivý kmen blízkého stromu i skalní stěnu. V tom jsem uviděl něco na zemi.

Nechtěl jsem tomu věřit, zavřel jsem oči a nadechl se, doufaje, že až je otevřu, nebude tam. Ale byl tam – na hlíně ležel veliký starodávný prsten.

Shýbl jsem se pro něj a zvedl ho. Přejel jsem prstem po jemném zdobení; temně rudé kameny se v šeru lesa leskly.

Přesně stejný šperk jako ve snu.

Vtom se ozval třaskavý a křupavý zvuk. Ze skalní stěny se uvolnil kus skály a s ohromnou silou se zřítil na cestu, lámaje blízký stromek jako sirku.

Připomínalo to zahřmění, ucítil jsem chvění země, jak kámen dopadl na cestu. Překlopil se, okraj svahu se s ním utrhl a celá masa hlíny a skalního kusu sjela dolů do strmé propasti. Přede mnou na cestě zůstal polámaný mladý kmen a hluboká rýha v zemi, kudy se kámen převalil.

Ještě pár vteřin jsem tam stál jako zmrazený a zíral na to.

Kdyby se mi zdálo něco jiného, kdybych tu nepátral pohledem a nezvedl prsten – svalil by se ten kámen na mě? Měl bych vůbec šanci uskočit?

Pohledem jsem pečlivě prozkoumal skálu nad sebou, zda nehrozí další sesuv. Mlčenlivé sloupy ale byly zcela nehybné. Pomalu jsem vykročil, překonal rýhu po spadlém kameni a pospíchal dál.

Nepotkal jsem už nikoho, ani lesáky na čtyřkolce, ani přízračný vůz. Po nějaké době cesta opustila jednooký dohled skal, propast se stále snižovala, až se z ní stala jen prohlubeň, která se ztratila ve svahu břehu jako se ozvěna přestálého nebezpečenství rozplyne v běhu života.

Dostal jsem se do zeleného ticha, ozdobeného šploucháním vody, čeřící se o naplavená dřeva. Po lesní pěšině sotva patrné v podrostu, sledující poklidné meandry Jizery, jsem minul potůček – poblíž něho jedinou modrou značku široko daleko – a nakonec se přede mnou otevřel pohled do luhů u řeky.

Průzračná voda pokojně plynula v zátočinách, huňaté chvosty vodních rostlin se vlnily v proudu mezi oblázky. Na hladině se v hrstech blyštivých střípků třpytilo slunce, smysly mámila vůně říčního břehu a dech lužní louky za letního odpoledne. Všechna úzkost ze mě spadla a síla toho dne mě naplnila jako víno prázdný džbán.

Podél vody tančily modré motýlice zásnubní tanec, podobaly se temným drahokamům. Pozoroval jsem je a přemýšlel o svém snu, o cestě života a o tom, nakolik vede kroky člověka skutečně náhoda.