☼LadyKopřivA☼

V poslední době občas vyskočí nějaká literární vlaštovka v žánru bizarro fiction, a tak jsem chtěla také napsat bizarní text.

Když mám možnost, čtu pohádky a lidové příběhy ze střední a východní Asie, protože mě zajímá kultura a historie tamních regionů. Napadlo mě vzít pár motivů z těchto pohádek, sestavit z nich příběh a zasadit ho do prostředí hvězdných lodí.

Příběh jsem od klasických pohádek odlišila koncem, který není jednoznačný ani pohádkový. Nechává čtenáře v nejistotě, kdo je vlastně blázen a zda to bylo skutečné anebo ne.

Při rozhodování, jaké tempo vyprávění zvolit, jsem se nakonec rozhodla pro klasické rychlé tempo používané u pohádek. Byla to výzva v takovém formátu alespoň trochu vykreslit charakter hlavního hrdiny.

Ucházela jsem se s povídkou neúspěšně o místo ve sbírce bizarro fiction. Ve zpětné vazbě mi sdělili, že se jedná o mýtus a není na něm nic bizarního. Odborníkům samozřejmě odporovat nechci. Asi jsem z pár pohádkových motivů omylem sestavila mýtus... Raději se už o bizarro pokoušet nebudu, protože evidentně nemám buňky na to poznat, co je dostatečně bizarní.

Povídka ale obsadila 14. místo v soutěži Sardenské legendy v roce 2023 (kupodivu nikoli ze 14, ale z 39 zůčastněných prací).

A nyní, když už o ní víte první poslední, bylo by fajn, kdybyste si ji mohli i přečíst. Může se líbit těm, kdo znají asijské pohádky, a taky těm, kdož jsou citově mírně otrlejší.

Lekce života

Ani nevím, jak dlouho tomu je, co v oblasti Perlové hvězdokupy žil mladík Chan Jü-Ťi. O matku přišel už dávno a se svým otcem přebýval v jejich sběrači trosek. Shromažďovali vše, co jim přinesl sluneční vítr, prodávali to těžařům a z toho byli živi. Náplně baterií a potravinové balíčky kupovali od obchodníka Po Taje, který na své pravidelné trase vždy zavítal i do jejich revíru.

Sběrač byl stroj letitý, ale spolehlivý, vybavený recyklační jednotkou a několika úchopnými pažemi. Syn a otec pluli nekonečnem, pozorovali hvězdy a dělali si navzájem společnost.

„Tohle místo je konec světa,“ říkával starý Chan, „takže může být i začátkem něčeho úplně jiného.“ Přes levé oční víčko měl dávnou jizvu, díky které se zdálo, že se oko stále usmívá.

S přibývajícími léty začaly starého Chana trápit různé neduhy a stalo se, že se těžce roznemohl. Jü-Ťi se v únikovém modulu vypravil pro léky na orbitální stanici nejbližší planety. Sice je sehnal, ale otci už nepomohly. Zůstal tak úplně sám.

Příští týdny se Jü-Ťi velmi trápil. Samota ho tížila a vše ve sběrači připomínalo, jak mu otec chybí.

Po Taj se u něj na své další obchodní cestě zastavil a vyjádřil mu soustrast. Vypili spolu kalíšek rýžového vína na počest a památku starého Chana.

„Pro tohle místo je tě škoda, Jü-Ťi,“ řekl mu obchodník.

„Skutečně bych odsud chtěl pryč, strýčku Taji.“

„Jsi šikovný chlapec, společenský a milý. Potřebuješ získat zkušenosti. Měl by ses vydat do světa a najít si ženu.“

Jü-Ťi nad se dlouho nerozmýšlel. Vzal úspory, které mu otec zanechal, prodal sběrač a koupil si místenku do veliké mezihvězdné stanice. Pohybovala se nedaleko a jmenovala se Palác dračího krále.

Na přepravník se nalodil na orbitě nejbližší planety. Vypadal jako dlouhá krabice s několika patry plnými kupé. Jü-Ťi letěl ekonomickou třídou, a tak se tísnil na sedadle, kde si ani pořádně nemohl protáhnout nohy. Vedle něj seděl muž, který přepravoval čtyři slepice v klecích, naproti němu štěbetaly dvě ženy vybavené duchnami, aby neprochladly průvanem z klimatizační jednotky. Jü-Ťi byl naštěstí zvyklý na malý prostor a společnost ho velmi těšila. Mohli si tak aspoň povídat a cesta jim rychleji utekla.

„Udělal jsi dobře, hochu,“ říkala mu starší z žen. „Není šťastnějšího místa než Palác dračího krále. Uvidíš, že tam budeš spokojený.“

Za dva standartní oběhy dorazili ke stanici. Vyloupla se proti černi vesmíru, ozářená nedalekou hvězdou, jako opravdový dračí palác z perel a nefritu, zavřený v křišťálovém vejci. Přesně tak si ho Jü-Ťi představoval, když mu otec jako malému čítával pohádky o dračím králi a jeho dcerách, jak žijí v paláci na dně nejhlubšího moře.

Dekontaminační procedura trvala zdánlivě celou věčnost. Jü-Ťi se nemohl dočkat, až se podívá do nového světa. Když se konečně vylodili, chodil jako omámený obrovským prostorem okolo. Rampy a podpěrné oblouky působily dojmem, že jsou snad vyřezány z perleti. Výhled z oken s lomenými oblouky unášel představivost do dalekých krajů mezi hvězdami i na mořské dno, světy, které jsou si tak vzdálené, a přesto v mnohém podobné. Žila tu spousta lidí, procházeli se po promenádách, pracovali v restauracích, atelierech, zkrášlujících salonech nebo měli řemeslné dílny. Byla tu i veliká knihovna, umístěná do místnosti tvaru protáhlého tubusu.

Jü-Ťi si hned začal hledat práci. Získal místo v bistru na hlavní třídě, kde uklízel a roznášel objednávky. Po práci ještě často rozvážel zásilky, a tak si vydělal dost na to, aby si mohl opustit ubikační box a pronajmout si opravdovou bytovou kapsli.

S novým životem byl spokojený, ale stále ho trápila samota. Omezovala ho také nejrůznější opatření, která na stanici panovala. Týkala se recyklace odpadu, strpění stálého dohledu kamer, omezení nočního vycházení a dalších věcí. Snažil se chápat, že bez takových pravidel by se život na stanici proměnil v chaos. I ve sběrači museli s otcem dodržovat režim, aby vyšli se zásobami i energií a nezahltili recyklační jednotku. To však neznamenalo, že ho zákazy nehnětly.

Když měl volnou chvíli na oběd, trávil čas v zeleném srdci stanice. Říkalo se tak obrovskému skleníku v samém centru Paláce.

Jednoho dne se tam usadil na trávník mezi vzrostlé bambusy a otevřel si svou krabičku z lakového dřeva, ve které měl připravenou misku rýže a nakládanou zeleninu. Chystal se jíst, když uslyšel tichý pláč.

Kdopak to tu pláče? pomyslel si starostlivě a rozhlížel se. Za pruty bambusu uviděl drobnou postavu, sedící na břehu jezírka. Došel k ní.

Byla to dívka s černými vlasy dlouhými až po pás.

„Proč pláčeš? Ublížil ti někdo?“ zeptal se. Dívka k němu zvedla oči. Jü-Ťimu se zdála tak krásná, až se mu zatajil dech. Je jako skutečná dcera dračího krále z pohádek!

„Jsem smutná,“ řekla. „Zůstala jsem docela sama, nikoho blízkého nemám. A tak sem chodím poplakat si nad svým osudem.“

Chlapci se jí zželelo.

„Já jsem taky docela sám,“ řekl. „Můžu si k tobě přisednout? Nechceš trochu jídla na žal?“

A tak si začali povídat a Jü-Ťi měl pocit, jako by ji odpradávna znal. Slýchával od otce starý příměr, že muži může být žena blízká, jako by mluvil s rodným bratrem. A až teď poznal, co tím měl otec na mysli. Její milá a skromná povaha ho úplně okouzlila.

Jmenovala se Měsíční záře.

„Musím teď zase do práce,“ řekl jí, když končil čas vyhrazený pro obědy.

„Tak rád bych si s tebou dál povídal. Kde tě najdu?“

„Budu tady zase zítra ve stejnou dobu.“

A tak se tam scházeli každý den a povídali si. Nakonec Jü-Ťi nabídl Měsíční záři, aby s ním bydlela.

„Já jsem sám a ty taky. Mohli bychom spolu žít a dělat si společnost.“

Měsíční záře ráda souhlasila. Počkala v bistru, až mu skončí směna, a odešla s ním do bytové kapsle. U oltáře předků si pak slíbili, že spolu budou věrně žít, a svůj slib završili, když spolu strávili noc na Jü-Ťiově rohoži. Od té doby byl Jü-Ťi šťastný. Měl krásnou a starostlivou ženu, která pečovala o jeho domov. Jejich dny byly jeden jako druhý, příjemně monotónní a v duchu tradice, připomínající korálky na modlitební šňůře. Ráno Jü-Ťi odcházel za prací a pozdě večer se vracel. Snědli společně svou denní misku rýže a uložili se na lože.

Z dosud uspořených peněz si zaplatil rekvalifikační lekce, brzy se vypracoval a stal se v bistru baristou.

Štěstí mělo ale krátké trvání. Sotva se Jü-Ťi v nové práci rozkoukal, roznemohl se. Hubnul, chřadl a nechutnalo mu jíst, pod očima měl temné kruhy, vlasy mu řídly a stále byl unavený. Zašel proto k lékaři.

Podrobil se skenování v podivném tubusu, odběru krve a genetickým testům. Lékař ho poslal k jinému odborníkovi. Tam ho snímkovali dalším zařízením a prohlíželi jeho oční sítnici. Nakonec vypil vodu s množstvím nanorobotů. Žádný z testů ale problém neodhalil a ani ti mikroskopičtí zvědové Jü-Ťimu nepomohli. Lékaři jen nechápavě kroutili hlavami.

Jü-Ťi se zkormouceně vrátil do své každodennosti. Mrzel se, že všechna vyšetření byla k ničemu. Co mu pomůže? Čím by mohla být způsobena jeho nemoc? Připadal si jako vlastní stín.

Pár dní na to, když se přiblížil večer a bistro mělo zavírat, zpozoroval, že u jednoho ze stolečků venku, na zahrádce chodníku hlavní třídy, ještě sedí zákazník. Byl to nějaký starý dědeček. Hlavu měl lysou, zato bílé vousy, jemné jako chmýří, mu spadaly až na zem. Měl na sobě světlou kutnu a u pasu se mu houpala zavěšená tykev na vodu.

„Dobrý večer, dědečku,“ oslovil ho Jü-Ťi s laskavostí sobě vlastní. „Tak rád bych pro tebe ještě uvařil kávu, ale už musím sklidit stolky. Podle pravidel stanice je za chvíli čas zavřít.“

„Však já nic nechci, chlapče,“ řekl stařík. „Jen jsem si tu poseděl. Rád čichám vůni kávy, ale nemám na ni dost peněz.“

Jü-Ťiovi bylo staříka líto.

„Pojď do kuchyně, uvařím ti jednu kávu na svůj účet. A než sklidím stolky venku, vypiješ si ji.“

Jak Jü-Ťi řekl, tak i udělal. Bistrem ještě jednou zavoněla káva, Jü-Ťi sklidil stolky včas, a ještě stihl poklidit kuchyni.

Dědeček byl dojatý. Popíjel spokojeně kávu, ale tu si všiml, že Jü-Ťi vůbec nevypadá dobře.

„Copak je ti, chlapče?“ ptal se. „Vypadáš, jako bys byl nemocný.“ Jü-Ťi se mu svěřil se svým trápením. Vyprávěl mu, jak si s ním lékaři nevědí rady.

„To je zvláštní,“ řekl stařík. „Takovéhle neduhy přicházejí na člověka, kterému ubírá života duch jménem Bílý had.“

„Hadí duch?“ divil se Jü-Ťi.

„Ano, synku. Nepotkal jsi nedávno někoho, koho jsi dosud neznal, ale kdo ti přišel velmi blízký?“

„Potkal,“ řekl Jü-Ťi zaraženě a vyprávěl staříkovi, jak poznal Měsíční záři a vzal si ji za ženu.

„Chlapče zlatý, ona je hadí duch a vysává z tebe život! Je to Bílý had, který žije tisíc let a proměňuje se do lidské podoby! Musíš se jí zbavit!“

„Co to povídáš, dědečku!?“ rozzlobil se Jü-Ťi. „Moje žena není žádný Bílý had! Je hodná a starostlivá, nedám na ni dopustit!“ lamentoval dál, ale v srdci se mu přeci jen uhnízdila pochybnost.

„Viděl jsi ji někdy pít?“ zeptal se stařík s šibalskou jiskřičkou v oku.

„Zda jsem ji viděl pít?“ ptal se překvapeně Jü-Ťi. „No, to nevím…,“ zahučel, ale pravdou bylo, že si nemohl vzpomenout, zda svou ženu někdy viděl pít.

„Tedy je to tak, jak říkám,“ povídal zase stařík. „Poradím ti, jak si to můžeš ověřit. Dej jí sníst slané jídlo a večer jen předstírej, že jdeš spát. Zůstaň v noci vzhůru – ale ať nic nepozná! – a uvidíš, jestli mám pravdu. Zítra sem zase přijdu a povíš mi, co jsi viděl.“

Tak se dohodli. Jü-Ťi vzal s sebou z bistra velkou misku solené zeleniny. Když přišel domů, Měsíční záře už chystala jídlo. Skládala na lakový stolek misky rýže a talíř masových kuliček. Jü-Ťi nandal solenou zeleninu do obou misek, aby si spolu zpestřili večerní tabuli.

Všiml si, že ujedla jen málo. Snad to bude pro pokus stačit, zadoufal.

Prohodili pár vět, o tom, jaký byl den. Měsíční záře pak sklidila nádobí do sonické myčky. Jü-Ťiovi neušlo, že před spaním postavila na stůl sklenici vody. Tak se uložili na rohož. Jü-Ťi nervozitou oka nezamhouřil. Sotva odbyla půlnoc, začalo se dít něco divného. Jeho žena se převalila z boku na bok, a pak ještě dvakrát. Pak se celá rozvlnila, její hlava začala světélkovat jako tvář měsíce, prodlužovala se a stala se hlavou hada.

V Jü-Ťiovi by se krve nedořezal! Přesto se ani nehnul a předstíral dál, že spí. Trvalo to jen chvilku a na rohoži vedle Jü-Ťiho ležel Bílý had. Odplazil se ke stolku a hltavě vypil vodu. Po slané zelenině měl skutečnou žízeň! Pak se vrátil na rohož a proměnil se zase v Měsíční záři.

Jü-Ťi do rána neusnul.

Dalšího dne neměl v práci stání. Napadlo ho, že mají v kapsli bezpečnostní kameru, kterou nevypínali, ani když byli doma. Nahrávala záznam na smyčku do pronajatého virtuálního prostoru, odkud si ji mohl komunikátorem vyzvednout. Když měl volnou chvilku a v bistru bylo zrovna jen několik už obsloužených zákazníků, rychle prohlédnul záznam z noci. Vše vypadalo v pořádku, ale jak se na záznamu přiblížila půlnoc, jako by kameru něco zastřelo. Mohla na ni sednout nějaká můrka? Hmyz občas ulétl ze skleníku a zavítal i do obytných kapslí. Když zábrana před kamerou zmizela – jako by můrka změnila místo – viděl zas jen sebe a Měsíční záři pokojně spát na rohoži.

Nemohl se dočkat konce směny. Zmítaly jím pochybnosti, zda si nemohl svůj zážitek vymyslet a sám sebe přesvědčit, že viděl něco, co nebyla pravda.

Sotva se bistro večer vylidnilo, spatřil opět venku sedět staříka. Honem ho vzal do kuchyně, uvařil mu kávu a co nejrychleji posbíral venkovní stolky, aby mu už už mohl vyprávět, co v noci zažil.

„Vidíš, měl jsem pravdu,“ řekl stařík. „Bílý had totiž může pít jen ve své pravé podobě. Vysává z tebe život. Žádný doktor nepřijde na to, co ti je. Na hadí kouzla je jejich věda krátká. Musíš se své ženy zbavit!“

„Ale jak to mám udělat?“ naříkal Jü-Ťi. Měl Měsíční záři moc rád a skutečnost, kterou mu stařík předkládal, mu drásala srdce.

„Večer jí zase osol jídlo,“ řekl stařík. „A v noci číhej. Jak se promění v hada, aby se mohla napít, musíš vyrazit – a uříznout jí hlavu!“

„Ale to je strašné,“ zhrozil se Jü-Ťi. Stařík sundal z opasku tykev na vodu a vyndal z ní ukrytý starožitný nůž v pouzdře s dlouhým řemínkem.

„Je to lepší než skončit jako vysátá mumie,“ řekl rezolutně a podal nůž Jü-Ťiovi. I když bylo na stanici nošení takových věcí zakázané, Jü-Ťi nepochyboval, že jich je mezi zdejšími obyvateli mnoho. Býval by si mohl půjčit i nůž z kuchyně, ale na to by mohl někdo přijít.

Hleděl na zbraň ve své ruce a připadal si strašně.

„Copak ji musím zabíjet?“ ptal se dědečka. „Nemohl bych se s ní nějak domluvit?“

„Na to ani nemysli!“ zvolal stařík. „Kdybys prozradil, že víš, co je doopravdy zač, skočí na tebe, omotá se ti kolem těla a vymáčkne z tebe život. Pak tě pozře jako svačinu a nazítří půjde zas plakat k jezírku ve skleníku, aby ulovila jiného naivního mladíka!“

„Dědečku, nemůžu jí zabít, aniž bych měl důkaz, že se mi to nezdá,“ protestoval Jü-Ťi. „Alespoň tu nahrávku kamer!“

„To jsou hadí kouzla, chlapče. Proto se nic nenahrálo. Kdybys jí řekl, že jsou kamery odpojené, nebude se s kouzly obtěžovat.“

Jü-Ťi se rozhodl ještě jednou zkusit stejný pokus. Vzal s sebou domů solenou zeleninu a opět ji přidal sobě i ženě k večeři. Tentokrát snědla ještě méně než minule, ale usmívala se. Jü-Ťi jí řekl, že kamery mají dnes výpadek, ale že se nemusí bát, zítra už by měl být elektrický okruh opraven.

Po večeři si zas nechala na stole skleničku s vodou. Uložili se ke spaní a Jü-Ťi se ani nehnul nervozitou.

O půlnoci se to zase stalo. Měsíční záře se převalila z boku na bok, a pak ještě dvakrát. Celá se rozvlnila a začala se měnit – trvalo to jen chvilku a na rohoži vedle Jü-Ťiho ležel Bílý had.

Odplazil se ke stolku, napil se vody a vrátil se na rohož. Proměnil se zpět v Měsíční záři, která pokradmu zkontrolovala, zda Jü-Ťi spí – ještěže měl zdánlivě zavřené oči! – a pak pokojně usnula.

Druhého dne v práci o volné chvíli prohlížel záznam kamer. S hrůzou sledoval, jak se jeho žena mění v hada a plazí se k vodě.

Co když se mi zdá i toto? zoufal si. Ale copak to mohu někomu ukázat?

„Ach dědečku, čím jsem si tohle zasloužil,“ hořekoval večer, když obvyklý poslední zákazník pil opět v kuchyni kávu na jeho účet.

„Nevěš hlavu, všechno dobře dopadne. Jen se drž mých rad!“ nabádal ho dědeček. „Když mě poslechneš, stane se to pro tebe jen jednou z lekcí života.“

Jü-Ťi tedy dálkově vypojil kamery v kapsli. Do systému zadal jako důvod běžnou údržbu. Na cestu domů vyrazil s nožem pečlivě schovaným pod košilí a znovu nesl solenou zeleninu. Doma ji opět přidal sobě i manželce k večeři.

Snědla opravdu jen velmi málo a tvářila se jinak, než jak ji znal. Snad by řekl, že se zlobí, ale hleděla spíš záludně. Ptala se Jü-Ťiho, zda mu nechutná jídlo, které uvařila. Nebo proč pořád utrácí za další potraviny?!

„Chutná mi, moje milá,“ řekl Jü-Ťi nejlaskavěji, jak dovedl, i když měl hrdlo stažené strachy. Pamatoval si dobře, před čím ho dědeček varoval. „Ale víš, že churavím. Potřebuji teď víc zeleniny a výrazné chutě, abych do sebe dostal dost jídla.“

Číhavost se z pohledu Měsíční záře vytratila. Pohladila mužovu ruku a Jü-Ťi si v duchu oddechl.

„Neboj se, brzy bude tvému trápení konec,“ řekla. „Věř mi.“

Nebyl schopen slova, jen přikývl. Sklidila nádobí, ale opět si nechala na stole skleničku s vodou. Když se šla očistit do sonické sprchy, Jü-Ťi nenápadně ukryl nůž na své straně rohože.

Uložili se ke spaní.

Jü-Ťimu bušilo ve spáncích nervozitou. Převalil se a po hmatu si připravil nůž. Dlaně se mu potily a pot mu stékal i po zádech. Počítal minuty do půlnoci. Pak se to opět stalo. Měsíční záře se převalila z boku na bok, a pak ještě dvakrát. Celá se rozvlnila a její hlava zbělela a protáhla se. Její krk se stal krkem hada, a i její tělo se proměnilo v dlouhý bílý pás, pokrytý stříbřitými šupinami.

Trvalo to jen chvilku a na rohoži vedle Jü-Ťiho ležel Bílý had.

V tom se Jü-Ťi vymrštil, přitiskl hada k zemi – a uřízl mu hlavu.

Krev skropila rohož. Ladné bílé tělo sebou zacukalo a ochablo.

Jü-Ťi na něj hleděl a celý se třásl. Podíval se na své ruce potřísněné krví.

„Ach moje Měsíční záře,“ zašeptal. „Co jsi mě to jen donutila udělat.“

Umyl se a opláchl si obličej. Jak z něj spadla největší nervozita, začaly se vynořovat otázky.

Kam teď s tělem?

Do odpadu ho vyhodit nemohl. Odpadní šachty měly senzory, aby nedošlo k mýlce v třídění. Veškerý bioodpad z domácností se musel odevzdávat do vyhrazených kontejnerů, aby se na stanici nemohly rozmnožit škůdci a choroby. V noci se Jü-Ťi venku promenovat nesměl, vycházení bylo povoleno až ráno. Jenže kontejnery měly v hledáčku kamery, a tak by se některý z bezpečáků mohl podivovat nad jeho nákladem bez ohledu na denní dobu.

Ne, to musí vyřešit jinak. Ale jak?

Den v práci mu utekl jako voda. Měl pocit, že se mu do žil vrací síla. V odrazu nerezových panelů kávovaru viděl, že mu kruhy pod očima zmizely, a i barvu že má mnohem lepší.

Večer, když se bistro vylidnilo, seděl opět u jednoho z venkovních stolků stařík. Jü-Ťi ho vděčně vzal do kuchyně, uvařil mu kávu a rychle posbíral stolky. Pak stařečkovi s díky vrátil nůž a vyprávěl mu, co se stalo.

Dědeček ukryl nůž opět do tykve a pokyvoval hlavou nad příběhem.

„Teď už budeš zase zdráv,“ řekl mladíkovi. „A příště si dáš větší pozor na to, komu budeš věřit.“

„Dám, dědečku. Získal jsem zkušenosti, i když jsem o ně nestál… Musím říct, že nevím, jak jsem si jako manžel vedl. Asi ne moc dobře,“ odvětil Jü-Ťi trpce. „Ale určitě jsem znamenitý kuchař.“ Otevřel lakovou krabičku, ve které si dříve nosíval obědy, a podělil se se stařečkem o pečeného Bílého hada.