Faust
První z experimentálních textů, se kterými se budete na těchto stránkách potkávat, je mikropovídka Faust. Původně vznikla na zadání napsat krátký text zobrazující určitou neřest či nežádoucí vlastnost člověka. Můžete tedy zkusit uhádnout, jakou neřestí hlavní hrdina oplývá. Dále zde vystupuje jméno Cabrakan, což byl mayský bůh zemětřesení a hor; pro případné seznámení s jeho povahou doporučuji tento link. A nyní už slíbený příběh:
Faust
Vznášel jsem se v bezrozměrném prostoru. Nabýval tmavých zemitých barev. Vše okolo tvořily pokroucené dužnaté kořeny nebo listy, neuměl bych je popsat, ani kdybych se o to pokusil. Moji mysl ovládala látka, která mě sem přivedla. I když jsem s ní bojoval, zabraňovala mi přemýšlet o detailech. Svého jediného cíle jsem se ale nepouštěl. Nepustil bych se ho ani za svůj život.
Kdo jsi a proč jsi sem vstoupil?
Mluvilo to se mnou. Bylo to všude. Prostor okolo tvořila Rostlina.
„Prozraď mi všechna tajemství,“ vysoukal jsem ze sebe s námahou, jako bych měl v ústech i v krku cosi, co bylo nutno překonat, aby se zvuk vydral ven. Můj hlas zněl přiškrceně.
Něco chceš, ale ani nevíš, kdo jsi.
Nesmysly…
„Jsem Cabrakan.“
To není přesné.
Měl jsem málo času a tohle nikam nevedlo.
„Chci odpověď na všechny otázky!“ zaskučel jsem.
Odpovím.
„Teď hned,“ řekl jsem s ještě větší námahou. Přepadl mě strach, že ztratím vědomí. Tolik jsem riskoval pro svou jedinou příležitost! Pohnul jsem rukama, aby se mi trochu rozproudila krev. Plul jsem nehostinným prostorem rostliny, rozrušený a netrpělivý.
Ani ses nepodivil, že souhlasím.
„Ukaž mi to. Chci vědět všechno.“
Jsi tak mlád. Sotva jsi začal vysoké učení.
Přemýšlet šlo čím dál hůř. Začínal jsem mít závrať.
„Kde najdu všechny odpovědi?“
Musíš do nitra, řekla Rostlina.
Vydal jsem se směrem, kterým se snad dalo dostat někam dovnitř. Plul jsem dlouho. Tělo mě bolelo, hlava mi třeštila. Listů ubývalo, všude byly kořeny. Někdy jsem vstupoval přímo do nich. Uvnitř nich byly další kořeny.
Nakonec jsem se dostal do místa, kam se zdánlivě vše sbíhalo. Leželo tam cosi červeného.
Nevěděl jsem, jestli je to kámen nebo něco živého.
Palčivý pocit, že jsem konečně u cíle, byl k nesnesení. Předčím všechny. Nikdo se mi nevyrovná.
Vzal jsem tu věc a snažil se ji vyrvat ven. Bylo to namáhavé, ale pak se ozvalo prasknutí.
Pocítil jsem strašnou bolest v hrudi, oči se mi zalily slzami. Nemohl jsem dýchat. Než jsem ztratil vědomí, uslyšel jsem poslední slova Rostliny:
Měl sis říkat Faust.
